15.9. 2024
Nový vermikompostér
Dnes dorazily poštou žížalky cestovatelky. Jupí! Děti chtějí asistovat. Trhají kartony na kousky, hrabou se v hlíně a hledají ty kroužkovce. „Proč jsou tak malé?“, říkají zklamaně. „To jsou zatím žížalí miminka,“, snažím se je neodradit. „A co to v té hlíně leze?“ „To nevím, dones lupu.“ Koukáme na malé lezoucí bílé tečky. Žížaly přece nemají nějaká další vývojová stádia. Co nám to spolu s žížalami poslali? No, raději se zeptám kolegyně v práci. Rozdělily jsme se totiž o žížalí zásilku napůl. Taky neví a tak obě doufáme, že to nebudou nějaké octomilky a nezamoří nám dům. Bohudíky jsou to naprosto neškodné potvůrky. Až nás navštíví nějaký biolog, zjistím, co jsou zač.
20.9. 2024
Naše přírůstky
Když jsme po sedmi dnech zpátky, je pozdě večer a spící dětičky přenášíme do postýlek. Honem zatopit, vynést věci z auta, zaparkovat. Když konečně sedíme s manželem nad horkým čajem u stolu, přerušuji hovor: „Teď tady byl týden klid, pojď se kouknout na žížaly. Určitě budou vylezlé nahoře,“ lákám manžela. Oba máme hlavy těsně nad kompostérem, já zprudka nadzvedávám shnilé jablko. „Fůůůj,“ křičím. Málem jsem přetrhla neuvěřitelně macatou dlouhou žížalu. Polovinou těla byla zakouslá do jablka, polovinou ve zbytku kompostu. Tohle je i na mě moc. Zavírám poklop.
| | | | | | | | |
|
| | | | | | |
| |
